A číslo třináct nese na čele …
Dneska jsem měl zvláštní den. Plný nadějí a tajemných příslibů naplněných dráždivým kouzlem již dlouho nepoznaného. Celého mě to naladilo do smutné a přitom jemně notalgické nálady plné touhy. Vykulil jsem se na Hranečníku z autobusu a začal hrát svou nekonečnou hru s mizející a znenadála objevující se lokálkou, v přízračné tichosti odjíždějící do Radvanic. Dneska se k ní přidal
duch vozu, jenž bych zde nečekal.
V dáli se za dunění objevil opuštěný bílomodrý vůz, řítící se po lesklé stuze kolejí. S hlasitý skřípěním a krátkým trhnutím již lehce průsvitný vůz naposled zastavuje na konečné na hranicích, na Hranečníku. Poslední pocestní pomalu opouštějí přízračný povoz, n
etuše, že ho zde již více nespatří. S kvílením a pískáním ocelových kol pomalu projíždí pentlí kolejí, jeho kola zaduní na srdci kolejí, naposled zastaví před výhybkou. Pomalounku zastaví a vypustí ze svých dveří tajem
nou postavu. Naposled cvaknou přestavníky, jazyky se přitulí k ocelovým pásům a osamělý vůz pohltí tajemnou postavu, tichounce zašumí dveřmi. Pomalu se rozjede, rychle objíždí mlhou obestřený opuštěný vlak a s lehkým skřípěním naposled zastaví. Pár postav mátožně šplhá po schodech a bezvládně pada do hloubi polstrovaných seslí. Naposled zazní zvonek jindy tak jásavý, naposled zazáří krvavě rudá světla ve dveřích a již skoro průsvitný
vůz rychle mizi v dáli.
Sbohem třináctko, stala ses historií…
Přeposlední kurz nafotil vesos dnes, 1. března roku dvoutisícího třináctého počátkem poslední čtvrti šestnácté hodiny. Cestou smutně zamával poslední lokalce čísla to třináctého, neštěstí prý to značící.
Ano, a ta poslední 13 sem byl já
Ten svět je opravduj malej a na náhody v něm není nouze. Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak bych mu nevěřil.
Jestli si pamatujete pitomce z foťákem, co vyčuhoval z protijedoucí lokálky na Zárubku, tak to byla moje maličkost
Ano, ano, všiml sem si
Docela mě překvapilo, že semnou nikdo nejel, jakožto poslední pravidelný spoj ze Zábřehu… 