Ve středu jsem si zase zanadával na prozíravost našich konšelů. Potřebovali jsme dostat kluka do Orlové, do staré Orlové, na náměstí pod kostelem. Kdysi bych sedl na tramvaj, dojel na výstaviště, přesedl do úzkokolejky a svištěl až na náměstí. Dneska je to na bzum, autobus sice jede, ale ostravský přestup je skvělý. Tak jsem se urval z práce a vyrazili jsme. Bylo nádherně, já jsem počítal tak s půl hodinkou zdržení… v tom mi zavolala žena, že to posledně trvalo tři hodiny. Když jsem se uklidnil, tak jsem si znovu zanadával, že jsem si nevzal foťák a vyrazil jsem. Přece ideální příležitost, tady kdysi jezdila úzkokolejka.
Náměstí uzavírá z jedné strany mohutný, několik metrů vysoký násep. Ano správně, když naši předkové stavěli tramvajovou trať, tak se s tim nepárali. Vedro bylo k zbláznění, já blbec navlečen do černých riflí, černého trička a k tomu ještě koženou bundu. Jediné, co mě mohlo omluvit, byl ranní mrazík.
Tiše nadávaje na svoji blbost, jsem vyrazil. Asi jsem magor, ale slyšel jsem nad hlavou hučet soupravu dvou motorových vozů, na náspu mi vyrostly dřevěné stožáry a jako zázrakem se natáhlo trakční vedení. Zpocený jako kůň jsem se vydal po imaginárních pražcích do malého lesíku. Bohužel, moje dobrodružství skončilo dřív než začalo, neboť z mýtinky s malým domečkem se ozývalo opilecké hulákaní bandy houmlesáků. Pokorně jsem se vrátil na cestu a zkusil lesík obejít. V dálce se na mě culila šachta důl Karviná, kolem mě bzučelo hmyzstvo a ptáci přes úmorné vedro řvali jak pominutí. Došel jsem na křižovatku čtyř cest a marně jsem hledal stopu po kolejích. Nakonec jsem zkusil obejít lesík z druhé strany. Uviděl jsem domeček, vypadal jak z počátku století, kolem ovšem byli rozvalení ožralí homlesi a na mě se vrhl podvraťák. Musím se přiznat, že jsem zbaběle prchl, aniž bych stačil si domeček vyfotit.
Ale o tom jsem vlastně ani nechtěl psát. Přes nádherný a teplý den na mě padl jakýsi chlad a beznaděj ze ztracené krajiny. Obrovské prázdné plochy na místě kdysi kvetoucího města mě naladily do té nejhorší nostalgické beznaděje. Chvilku jsem ještě bezcílně bloumal, snaže se najíti jakýchsi imaganirních zbytků malodráhy, abych pak zkormoucen se pokorně vrátil ke svému plechovému žebrákovi na orlovské náměstí.