Prci, prci, prcičky

Po dlouhé době jsem vyrazil do kina. Manželka s kamarádkou mě milostivě přibalily ssebou, když jsem jim slíbil, že je tam dovezu autem a zaplatím lístky. A protože bylo pondělí, vyrazili jsme do Fukušimy.

Seděli jsme v prázdném sále (jestli nás tam bylo dvacet, tak je to moc) a pomalu jsme se prokousávali filmem. Salvy smíchu se nekonaly, bláznivá jízda se zastavila. pomalu jsme se hroužili do přediva nostalgie a desítek odkazů na přechozí díly. Ne, že by se mi to nelíbilo, dokonce jsem to očekával, ale. Furt jsem doufal, že se aspoň na chvilku vrátí třeskutý humor. Holky zůstaly furt krásné, některé ještě víc, kluci se moc nezměnili, sem tam i někdo překvapil, přišla i Stiflerova máma. A nic víc. Jo obligátní moudra, která se dneska musí naprat do každého emerického filmu.

A tak z celeho filmu zbyla jen ta nostalgie, co všechno jsme prošvihli a že se nic nedá vrátit. Škoda…až moc mi to něco připomělo. A neměl jsem z toho radost.

Příspěvek byl publikován v rubrice Film. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>