Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

Každý z nás už narazil na svůj větrný mlýn. A odešel poražen. Já určitě. Mockrát. Někdy si připadám už zahořklý a bez iluzí. Jindy to bývá lepší…

Vlastně Donu Quijotovi závidím. Vytvořil si svůj svět a dokázal v něm žít. Měl svou krásnou paní Dulcineu, svého bujného oře Rocinantu a věrného panoše Sancho Panzu. Kolik z nás hledá svou Dulcineu? Jak rád bych se projel na svém koníkovi, nespoutaný se řítil lukama a lesy. Nedokážu to. Jsem občas malomyslný, občas i líný. Sním. Často sním. O krásných a pro mě nesmírně přitažlivých věcech. Sním o tom, co by mohlo být. Ale málokdy se odvážím své sny realizovat. Příliš jsem stál dodnes oběma nohama na zemi. Výchova, okolí, nic z toho mi nedovolilo své sny proměnit ve skutečnost.

Jenže čím dál víc si připadám jako můj oblíbený Don Quijote. Má Dulcinea netuší, že je mou vyvolenou, kůň se mi někde zaběhl a panoš, škoda slov, ten se mi asi pošklebuje v nejbližší krčmě. Je těžké si hrát na Quijota, ještě těžší je jím být. Chci si jen splnit své sny. Ale i ty větrné mlýny se už netočí a celý svět je vzhůru nohama. Nic už do sebe nezapadá a já se potácím od jedněch ruin mých snů ke druhým. Něco je špatně a ani Miguel de Cervantes y Saavedra by mi nepomohl. Připadám si jak nešťastník z románu Hlava XXII.  Netuším, jestli existuje vůbec nějaké východisko.

Je snadné si vysnít svou Dulcineu, ještě snadnější je ztotožnit si ji s reálnou postavou. Zvláště, když vám ona bytost připadá jak víla z pohádky, jako někdo, kdo snad ani nemůže existovat. Kdy po letech ke svému nesmírnému zjistíte, že víly nejsou jen v pohádkách. Okamžitě si začnete spřádat svůj snový svět a vyrážíte na první rytířskou výpravu. Nevadí, že o tom vlastně nikdo neví, ani Dulcinea, ani ze začátku vy sám. Je to úžasná jízda, svět se zdá rájem. Tušíte, že to neskončí dobře, ale za kousíček té naděje, za tím svým omamným snem pádíte dál dál a nikdy už nepřestanete. je to příliš opojné a ve skrytu duše cítíte, že se sny občas plní. A tak šlapete osaměle dál polní cestou, bez koně, bez zbroje i panoše, přesto nepřestanete. A ač se vaše paní usadila ve vysoké nedostupné věži ze slonoviny, vy ji dál budete ctít a milovat.

V každém z nás je kousek Don Quijota. Nebojme se ho najít. Vždyť sny, byť podivné i zvláštní, kouzelné i tajemné, ty se přece musí někdy splnit. Každý by měl najít odvahu si splnit svůj sen. I ten nejmenší, i ten, který se schoval do toho nejzapomenutějšího šuplíku. Protože, když si je nebudete plnit, budete si potom celý zbytek života vyčítat, že zrovna tenhle sen se vám mohl splnit. Radši chci být už zbytek života Donem Quijotem a i když skončím jak on, budu si moci sám před sebou říct, že jsem pro své sny udělal maximum. A ač ze mne teď mluví trochu zoufalství z nenaplněných snů, tak přeci jen i malinký pokus o přeměnu snu v realitu je stokrát lepší, než plané snění. Radši si nabít ústa, radši mít šrámy na duši, než nedělat nic, jen se utápět v sebelítosti.

Závidím vám, Done Quijote de la Mancha, nesmírně vám závidím. I když jste byl svému okolí pro smích, i když vás všichni měli za blázna, i když jste nakonec neuspěl, tak jste zvítězil. Dokázal jste jít za svým snem a nevzdat se ho. Ač byl nesmírně pošetilý a naivní, byl jen váš a nikdo vás nemohl od něj odradit. Každý máme svůj sen. Každý. Nabijeme si ústa, tělo budeme mít samý šrám a na duši pribude jizev. Ale sny nám za to stojí. Buďme každý aspoň malinko Donem Quijotem, udělejme to pro sebe.