Město duchů

Kdysi lázně, a dnes?

Tyhle fotografie nepotřebují komentář … Tohle bývaly lázně, pak rekreační středisko ROH

Rubriky: Fotogalerie, Mizející svět, Nezařazené | Napsat komentář

Piš barde, pilně střádej …

I bard pilně psal, pilně střádal a když přišel den, kdy chtěl zúčtovat…

Rubriky: Co se děje, Fotogalerie, Mizející svět, Nezařazené | Napsat komentář

Doba jarní

má mnoho podob …

Rubriky: Co se děje, Fotogalerie, Pro radost | 2 komentáře

Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky

Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky
když jsem před tím posnídal trošku teplé žemle
a v dáli mě zdravila svými větvi jasan
vždacky takhle po ránu s přírodou si řvu!

Jipijipijipijou….jipijipijipijou….elois…elois

Onehdy sem po ránu točil klikou rumpálu
když jsme před tím posnídal trochu teplé vánočky
a v dáli mě zdravila svými větvi jedle
vždycky takhle po ránu s přírodou si jásám!

Jipijipijipijou….jipijipijipijou….elois…elois

Nesmrtelná píseň dua Š+G mi vždycky zvedne náladu. A když je mi ještě hůř, tak si dám jejich pasteveckou.

Popásal jsem letos ovce
Ovčákem mi svěřené
A to přímo na vozovce
Nepořádně změřené
A tak díky nedbalosti
Když kol auto přejelo
Zbyly z ovcí jenom kosti
Což se státi nemělo

Ale ne vždy zabere. Zvlášť, když myslím na nějakou paní, dívku či slečnu. To se mi vždycky vybaví krásná Miluška Voborníková a nesmrtelný duet s Jirkou Grossmannem.

Chtěl bych tě pozvati jednou
Na vycházku vlastivědnou
Která skončila by se v lese

Nad tímto návrhem věru
Byť by byl pronesen v šeru
Se slušná dívka votřese

A od krásné Milušky už není daleko k zádumčivosti a touze se schoulit v něčím klínu.

Jako kotě si příst a víčka mít zavřená
Únavou
Málo je míst kde staré lásky naráz
Uplavou
Jedním z nich je náruč tvá
A tudíž máš už znát
Že jak kotě si příst a víčka mít zavřená
Chtěl bych rád

Děkuji Vám, pane Jirko Grossmanne, vždycky mi to pomůže.

 

Jiří Grossmann, 20.7.1941-5.12.1971
člověk, který dokázal potěšit za svůj nespravedlivě krátký život nesmírnou spoustu lidí
na jeho humoru jsem vyrůstal a jsem mu za to vděčný

Rubriky: Pro radost, Video | Napsat komentář

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

Každý z nás už narazil na svůj větrný mlýn. A odešel poražen. Já určitě. Mockrát. Někdy si připadám už zahořklý a bez iluzí. Jindy to bývá lepší…

Vlastně Donu Quijotovi závidím. Vytvořil si svůj svět a dokázal v něm žít. Měl svou krásnou paní Dulcineu, svého bujného oře Rocinantu a věrného panoše Sancho Panzu. Kolik z nás hledá svou Dulcineu? Jak rád bych se projel na svém koníkovi, nespoutaný se řítil lukama a lesy. Nedokážu to. Jsem občas malomyslný, občas i líný. Sním. Často sním. O krásných a pro mě nesmírně přitažlivých věcech. Sním o tom, co by mohlo být. Ale málokdy se odvážím své sny realizovat. Příliš jsem stál dodnes oběma nohama na zemi. Výchova, okolí, nic z toho mi nedovolilo své sny proměnit ve skutečnost.

Jenže čím dál víc si připadám jako můj oblíbený Don Quijote. Má Dulcinea netuší, že je mou vyvolenou, kůň se mi někde zaběhl a panoš, škoda slov, ten se mi asi pošklebuje v nejbližší krčmě. Je těžké si hrát na Quijota, ještě těžší je jím být. Chci si jen splnit své sny. Ale i ty větrné mlýny se už netočí a celý svět je vzhůru nohama. Nic už do sebe nezapadá a já se potácím od jedněch ruin mých snů ke druhým. Něco je špatně a ani Miguel de Cervantes y Saavedra by mi nepomohl. Připadám si jak nešťastník z románu Hlava XXII.  Netuším, jestli existuje vůbec nějaké východisko.

Je snadné si vysnít svou Dulcineu, ještě snadnější je ztotožnit si ji s reálnou postavou. Zvláště, když vám ona bytost připadá jak víla z pohádky, jako někdo, kdo snad ani nemůže existovat. Kdy po letech ke svému nesmírnému zjistíte, že víly nejsou jen v pohádkách. Okamžitě si začnete spřádat svůj snový svět a vyrážíte na první rytířskou výpravu. Nevadí, že o tom vlastně nikdo neví, ani Dulcinea, ani ze začátku vy sám. Je to úžasná jízda, svět se zdá rájem. Tušíte, že to neskončí dobře, ale za kousíček té naděje, za tím svým omamným snem pádíte dál dál a nikdy už nepřestanete. je to příliš opojné a ve skrytu duše cítíte, že se sny občas plní. A tak šlapete osaměle dál polní cestou, bez koně, bez zbroje i panoše, přesto nepřestanete. A ač se vaše paní usadila ve vysoké nedostupné věži ze slonoviny, vy ji dál budete ctít a milovat.

V každém z nás je kousek Don Quijota. Nebojme se ho najít. Vždyť sny, byť podivné i zvláštní, kouzelné i tajemné, ty se přece musí někdy splnit. Každý by měl najít odvahu si splnit svůj sen. I ten nejmenší, i ten, který se schoval do toho nejzapomenutějšího šuplíku. Protože, když si je nebudete plnit, budete si potom celý zbytek života vyčítat, že zrovna tenhle sen se vám mohl splnit. Radši chci být už zbytek života Donem Quijotem a i když skončím jak on, budu si moci sám před sebou říct, že jsem pro své sny udělal maximum. A ač ze mne teď mluví trochu zoufalství z nenaplněných snů, tak přeci jen i malinký pokus o přeměnu snu v realitu je stokrát lepší, než plané snění. Radši si nabít ústa, radši mít šrámy na duši, než nedělat nic, jen se utápět v sebelítosti.

Závidím vám, Done Quijote de la Mancha, nesmírně vám závidím. I když jste byl svému okolí pro smích, i když vás všichni měli za blázna, i když jste nakonec neuspěl, tak jste zvítězil. Dokázal jste jít za svým snem a nevzdat se ho. Ač byl nesmírně pošetilý a naivní, byl jen váš a nikdo vás nemohl od něj odradit. Každý máme svůj sen. Každý. Nabijeme si ústa, tělo budeme mít samý šrám a na duši pribude jizev. Ale sny nám za to stojí. Buďme každý aspoň malinko Donem Quijotem, udělejme to pro sebe.

Rubriky: Jiskření, Zamyšlení | 2 komentáře

Nostalgia

Někdy mám pocit, že jsem starší jak ostravské uhlí.
Docela mi chybí to panoráma dolů, hutí a lanovek. Chybí mi bezstarostnost přelomu 70. a 80. let. Chybí mi to nadšení, kterým jsme překypovali, ta touha každý den objevovat něco nového. Nežilo se tu ani tenkrát lehce, Ostrava byla vždycky drsná.
Jenže všechno už je nenávratně pryč, Ostrava, lásky, touhy i ta nejtajnější přání. Už jen přežíváme. Zapoměli jsme snít, zastavit se, rozhlédnout.
Nezbylo nic, jen ty nostalgické vzpomínky a černobílé fotky.
Opravdu to muselo takhle skončit? To už nemáme žádnou naději?

Rubriky: Zamyšlení | Napsat komentář

Den blbec

Kdyby se mi to nestalo, tak si řeknu, že je to scénář k hloupému filmu.

Jedna taková obyčejná neděle. Zavonil budík, jak já ten zvuk nenávidím, v sedm ráno. Neprozřetelně jsem slíbil, že odvezu kluky na florbal. Nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě. Vajíčka jsem nepřevařil, byla krásně naměkko, kakao mi nevzkypělo, chleba namazaný máslem mi nespadl na zem, neřku-li too namazanou stranou. Seběhnul jsem dolů, nastartoval svůj křapkostroj a zapnul vyhřívání předního skla, byl v noci mráz. Kluci se nahrnuli do auta a vyrazili jsme. Vzhledem k tomu, že jsem hrdým vlastníkem dálniční známky, tož jsem vyrazil na superdálnici mezi Ostravou a Frýdkem. Po necelých třech kilometrech jsem odbočil na Paskov, halu jsme našli na první pokus. Přece jen jsme tam jeli už asi po stotřicáté sedmé.

Vyložím kluky a protože mám nějakou práci v práci (úžasný obrat, jsem na něj hrdý), tak vyrazím do Radvanic. Nevím, co mě to popadlo, ale rozhodl jsem se jet přes Vratimov, a tím jsem to všechno odstartoval. Jak to tak svištím už po Frýdecké někde na rozhranní Ostravy a Vratimova, tak narazím na úsek nikoho. Díry jak pasti na mamuty, značka žádná. Kličkuje mezi rygóly jak Stenmark mezi brankami, ukáže se však, že kvalit slalomového fenoménu konce 70 let nedosahuji. Levé zadní kolo s nepříjemně křaplavým zvukem žuchlo do díry hlouky coloradského kaňonu.  Kupodivu to ustálo a pokračoval jsem ve spanilé jízdě. Ovšem necelý kilometr před prací se zpoza auto ozval zvuk vlečeného plechového kýble. Byl to výfuk, gumová spona neustála můj dokonalý slalom a odporoučela se do věčných vrakovišť. Tak jsem to nějak přivázal vyvazovačkou ke spodku vozu a dojel do práce s tím, že budu mít dost času na opravu.

Jak já jsem byl naivní. Měl jsem v plánu vyměnít jeden uřvaný ventilátor na procesoru, jeden dodělávající disk a nainstalova dva nové počítače. Dopředu můžu říct, že se mi podařilo to akorát s tou výměnou disku a to až na druhý pokus. Zahájil jsem velkolepě. Při pokusu sundat chladič, jsem ulomil jednu ce čtyř zajišťovacích pacek. Ač jsem to dělal denně v minulých zaměstnání, nikdy se mi to nepovidlo. A věřte mi, na třech packách to nedrží. Tož jsem zajásal, že mám důvod vyměnit celý chladič. Po dvaceti minutách marné snahy jsem si přiznal, že chladič na AMD procesor na ten Intelovský opravdu, ale opravdu nenarvu. Tak jsem donesl originální nový chladič, abych zjistil že nemám teplovodivou pastu. To je takový sajrajt, který nacpete mezi chladič a procesor a ono to přenáší teplo. A bez ní se mi to do 10 vteřin přehřálo a vyplo. Tož si říkám, nevadí, to se stane i těm největším odborníkům (za kterého se při vší mé vrozené skromnosti považuju), vyměním disk. Vydloubnu původní, úječený jak cirkulárka, přenesu systém a data na nový disk. Jen cvičně ho spustím s vypnutými ventilátory na testovací mašině, abych zjistil, že jsem nahradil jednu cirkulárku dvěma. Po náročném výběru disku (prostě jsem bafnul první, který mi padnul do ruky) jsem opět přenesl data a systém. Tentokrát už byl disk opravdu tak tichounký, že jsem myslel, že zesnul. Vyrazím dolů a nic. Počítač z důvodu absence chladiče procesoru nefungoval a ranní docházka tímto byla ohrožena. Přiznám se, že jsem okopal všechny skříňky v dosahu, zamknul vrátnici a zbaběle prchnul.

Říkal jsem si, že si spravím náladu a sebevědomí instalací dalších dvou počítačů. Nespravil. protože jsem si vzpoměl, že jsem instalční DVDéčka nechal doma u domácího počitadla. Pomalu jsem začínal být nervózní. Trable pokračovaly, půl hodiny jsem hledal kus pořádného drátu, abych zafixoval výfuk. Mezitím jsem fixoval tak akorát já. Konečně jsem měl úspěch a zalehl jsem v kostelním oblečení pod výfuk. Po nějaké čtvrthodině byl výfuk zajištěn a ja skoro spokojen. Až na špinavé oblečení, polámané nehty a pořezané ruce. Pohodička.

Jenže čas mě tlačil a tak jsem vyrazil pro kluky. Dojel jsem naprosto přesně, zrovna vylézali z šatny. Naložím je a vyrazíme konečně do dom, já hladový jak herec bez talentu, zmrzlý a špinavý. Vyletíme z Paskova, najedem na pididálnici od Mistku a tentokrát se zemětřesení v železářství ozvalo z prostředka auta. Najedu do odstavného pruhu a vrhám se pod auto. Richtig, tentokrát pro změnu uhnilo výfukové portubí před katalyzátorem. A tak to začlo lítak, troujúhleník, blikry, vesta, kluci za svodidla. A já žhavím teleféní dráty. Nejprve brácha, výborně, pivo neměl, vyráží pro kluky. Volám kamarádovi, mému dvornímu automechanikovi (musím říct, že je chudák, protože autu rozumím jak ženským, teda vůbec). Jojo, určitě přijedu, ujišťuje mne, hned po šichtě. Čuju zradu, podívám se na hodinky a je mi jasný jeho řehot, čtvrt na tři, právě mu začala odpolední. Tak volám dalšímu kamarádovi s vozíkem. Jojo, můžeš se mnou počítat, jen co se vrátím z hor. To už ani nekomentuju. Nakonec můj syn měl geniální nápad (však je chytrý a krásný po mně), udělat z toho vraku dárkový baláček a převázat ho lanem a tím uchytit upadlé potrubí. Lano sebou vozím už 6 let a musím přiznat, že již jeví známky značného opotřebení. Mezitím kolem nás v opačném pruhu, přesně jak jsem předpověděl, přeletělo prase v červené oktávce, brácha. Otočil to na mostě, naložil kluky, posupně se zachechtal a zmizel. Podváznuv výfuk, vyrazil jsem k domovu.

Cestou se mi to rozleželo a jel jsem to hodit kamarádovi na dvorek. Po nekonečných minutách, když jsem očekával zvuk vlečeného plechového kýble, jsem to konečně zapíchl u něj na dvorku. Klíče jsem naštěstí nemusel nechávat pod rohožkou, protože zrovna dorazila jeho dcera. Hezká, nechápu, kde taková obluda jako on zplodila něco tak hezkého. To že mi ujel autobus přesně před nosem a že jsem klepal kosu další půlhodinu na zastávce, byla jen taková třešnička na dortu. Doma nebylo jídlo ani manželka. Radši jsem se naložil na hodinu do vany plné horké vody a kupodivu jsem se neutopil.

PS. Docházka nakonec byla zachráněna, protože terminál fungoval i bez počítače a pastu na chladič jsem nezapoměl doma.

PPS. Nový výfuk mě vyjde na čtyři litry, kamarád prohlásil, že vzduch opravdu neumí svařovat.

PPPS. kecám, výfuk byl za hubičku, budu jen 14 dní bez jídla :-P

 

Rubriky: Co se děje | Napsat komentář

Já su tak šťastné

že už nemám k tomu co dodat. Záviďte mi.

Rubriky: Co se děje | 2 komentáře

Tak přijíždí poslední tramvaj

A číslo třináct nese na čele …

last_13_n1   Dneska jsem měl zvláštní den. Plný nadějí a tajemných příslibů naplněných dráždivým kouzlem již dlouho nepoznaného. Celého mě to naladilo do smutné a přitom jemně notalgické nálady plné touhy. Vykulil jsem se na Hranečníku z autobusu a začal hrát svou nekonečnou hru s mizející a znenadála objevující se lokálkou, v přízračné tichosti odjíždějící do Radvanic. Dneska se k ní přidallast_13_n2 duch vozu, jenž bych zde nečekal.

V dáli se za dunění objevil opuštěný bílomodrý vůz, řítící se po lesklé stuze kolejí. S hlasitý skřípěním a krátkým trhnutím již lehce průsvitný vůz naposled zastavuje na konečné na hranicích, na Hranečníku. Poslední pocestní pomalu opouštějí  přízračný povoz, nlast_13_n3etuše, že ho zde již více nespatří. S kvílením a pískáním ocelových kol pomalu projíždí pentlí kolejí, jeho kola zaduní na srdci kolejí, naposled zastaví před výhybkou. Pomalounku zastaví a vypustí ze svých dveří tajemlast_13_n4nou postavu. Naposled cvaknou přestavníky, jazyky se přitulí k ocelovým pásům a osamělý vůz pohltí tajemnou postavu, tichounce zašumí dveřmi. Pomalu se rozjede, rychle objíždí mlhou obestřený opuštěný vlak a s lehkým skřípěním naposled zastaví. Pár postav mátožně šplhá po schodech a bezvládně pada do hloubi polstrovaných seslí. Naposled zazní zvonek jindy tak jásavý, naposled zazáří krvavě rudá světla ve dveřích a již skoro průsvitnýlast_13_n5 vůz rychle mizi v dáli.

Sbohem třináctko, stala ses historií…

 

 

 

Přeposlední kurz nafotil vesos dnes, 1. března roku dvoutisícího třináctého počátkem poslední čtvrti šestnácté hodiny. Cestou smutně zamával poslední lokalce čísla to třináctého, neštěstí prý to značící.

last_13

Rubriky: Co se děje, Po kolejích, Zamyšlení | 3 komentáře

Sněží

Padají kalamitky a Ostrava se oblékla do krásy.  Zmizelo všechno ošklivá a vše přikryl jiskřivý sníh.

Zmizely lavičky,  zmizely chodníky. Před chvílí vedle mě explodovala malá sopka, vytřelil z ní prťavoučký jorkšír. Něco mi stále chybí na té zimě. Je tu prázdno, někdo tu chybí… Řádící deti.

Je bez nich smutné.

A tak blonckám po Lenince, teda dneska už po Hlavní třídě s nažím se najít, kde jsem vlastně toho svého plechového žebráka zaparkoval.

Radší si zajdu do mlíčňáku na smažák s kakaem. No uznejte, není to skvělá kombinace?

Počasí se začíná kazit a tak radši vyrazím do tepla panlákového, byť z cihel, bytu. Budu zas zadumaně poslouchat milé praskání trubek ústředního topení, otevřu si lahvinku a spokojeně usnu při knížce.

Nafoceno na Silvestra léta Páně 2005 v zafujané Porubě

 

 

Rubriky: Zamyšlení | Napsat komentář

Tak nám zabili Devítku, …

Tak nám zas odešel kousek naší historie. Od třetího března 2013 zanikne poslední tramvajová linka, která začala jezdit před 60 lety a z toho celých 55 let v neměnné trase, DEVÍTKA.

Její historie je pevně svázána jak se zánikem místní dráhy Ostrava – Karviná (MDOK), tak s budováním socialismu. Její historie se začala psát počátkem 50. let, kdy se v Kunčicích začal stavět mohutný hutní kombinát, Nová Huť, později to jména Klementa Gottwalda. V té době linka č.11 prohánějící se po kolejích úzkého rozchodu 760mm si to drandila od divadla na na Smetanově náměstí přes Hranečník, Radvanice, Petřvald a Orlovou až do Karviné. A protože se za socialismu muselo vše naplánovat, tak plánovači sice vymysleli huť, ale nějak pozapoměli na to, že tam musí dostat lidi. Někdo z nich dostal geniální nápad postavit tramvaj. Pochvala. Z Nové Huti od Hlavní brány (tehdá západní) na Hranečník, a tam to napojit na stávající tramvajový systém. A protože to byl odborník, velkoryse přehlídl, že vyprojektoval dvoukolejnou trať normálního rozchodu a na Hranečník z Ostravy vede jednokolejná, a navíc polovičního rozchodu. A tak jsme měli úžasnou raritu. Tři kilometry trati, která byla totálně oddělena od ostatního systému.  O necelý rok byla trať prodloužena až na dnešní jižní bránu. Ale už v roce 1955 jsme o tuto raritu přišli, devítka si to protáhla až na Hulvácký k0pec na tamní smyčku. V té době byla trať na Hranečník dvousystémová, v dojemné shodě spolu po jednom náspu vedly koleje úzkého i normálního rozchodu. Ale nad úzkou kolejí se v té době začala stahovat mračna. Osvícení soudruzi rozhodli, že úzkokolejky jsou nehodny socialistického člověka a bylo rozhodnuto o jejich likvidaci. A tak trať od divadla na Hranečník přišla o svou systémouvou dvoujedinečnost, úzké koleje byly nahrazeny všedním normálním rozchodem a pracující lid mohl radostněji a moderněji cestovat na šichtu. A abych nekřivdil našim soudruhům, 50. a 60. léta byla soumrakem tramvají nejenom na evropském ale i severoamerickém kontinentu.

V roce padesát sedm se devítka podívala na svinovské nádraží. V té době to byl nejenom významný železniční, ale i tramvajový uzel. V té době tam projížděla pětka z Hlavního nádraží až do Kyjovic, šestka si to mašírovala po staré železniční trati přes Polanku do Klimkovic a do toho se ještě přidala devítka. O necelý rok si to protáhla na provizorní smyčku u dnešní střední integrované školy (bývále učiliště OKD) na nově budované sídliště Poruba. O další rok si to natáhla na smyčku v Porubě. Ta byla umístěna v prostoru dnešní výpadovky na Klimkovice a s tratí do Kyjovic se jen křižovala. Od 9. května 1958 jezdí devítka po své trase. Tu linku jsem miloval, za pouhý padoš jsem se mohl hodinu vozit tramvajkou. Ta trať měla v sobě vše. Začínala v polích za Porubou, projížděla obrovský sídlištěm, pak starým, dnes již neexistujícím Svinovem, po přeplavání Odry vjela do malého městysu Nová Ves nad Odrou aby se pak po hulváckém kopci vyšplhala do klasicistní zástavby, která ji provázela až na Náměstí Republiky. Od slavné jámy Šalamouna se prosmýkla kolem Koksovny a dolu Karolina, aby při tom zamávala Žofínské huti. Po průjezdu kolem hald Černé loky se ponořila do lesů a říční nivy řeky Lučiny aby se pak vynořila u vozovny úzkorochodných tratí na Hranečníku. Zde přijala s otevřenou náručí cestující úzkokolejky a po ostré zatáčce doprave se vrhla přes louky a pole do Kunčiček, kde pozdravila po levici majestátní stavby Nové Huti.

V roce 1997 se po necelých 40 letech začaly stahovat mračna na devítkou. Počet cestujících dramaticky poklesl a tak byla devítka zkrácena na zastávku Poruba vozovna. Pár spojů ještě stále vytrvale projíždí celou trasu, ale jejich počet rok od roku klesá. A nakonec přichází nevyhnutelné. Hospodaření našich konšelů je všechno jen ne ekonomické. Konečným důsledkem je „optimalizace“ za účelem snížení nákladů na dopravu. Je to stejně pitomé, jak to zní. Prvním informacím odmítájí lidi věřit, o to větší šok je, když se ukazuje, že šeptanda měla pravdu. Desetiletí budovaný systém páteřních tramvajových linek linek je totálně rozvrácen a kromě 7 a 17 nezůstává z tramvajové dopravu kámen na kameni. Devítka je degradována na vsuvku osmičky, pendlující pouze ve špičce mezi porubskou vozovnou a Plynární, když jako smyčka ji slouží vozovna Křivá. Nedůstojný konec svého času nejdelší tramvajové linky. Její pochodeň nejstaší linky hrdě přebírá linka 11, jezdící ve své trase od roku 1965 následovaná naší poslední zachovalou lokálkou pětkou, jezdící po své nádherné trati od roku 1969, kdy byla zkrácena o svinovskou a porubskou část.

Sbohem devítko, bimbajdo kterou jsem se vozil, místo abych seděl ve školním škamnách. Zamáčněmež slzu, už mě nevrátíš do školních let, kdy z nosem přitisknutým na zadní sklo jsem se zatajeným dechem sledoval ubíhající krajinu, a nechal se unášet dunivým zvukem železničních dvojkolí. Život jde dál a nikdo nám ho nezastaví.

Rubriky: Co se děje, Po kolejích, Veřejná doprava | Napsat komentář

Něco je špatně

Máme za sebou úspěšné maturity, i ten sloh, a teď pendlujeme po přijímacích zkouškách. A zaráží mě jedna věc. Slovenských zájemců o studia je minimálně stejně, jak těch českých. Nemám nic proti Slovákům, naopak, vyrůstal jsem 30 let ve společném státě, v zimě skoro každý týden jsem jezdil na Slovensko na hory, ale… Nemůžu se zbavit takového divného pocitu. Když pominu, že tu studují de facto zadarmo, podle nějaké smlouvy a vlastně je platíme všichni z našich daní, tak mě nejvíc sejří, že zabírají místa našim dětem a výrazně jim zhoršují možnost uplatnění na trhu práce. Zájmem státu by měli být vzdělaní občané a nikoliv vzdělávání cizinců. Jaký přínos z toho vlastně budeme mít? Slováci po vystudování se vrátí do dom a nám zůstane spousta zájemců o studium, kteří se díky zahraničním studentům na VŠ nedostali.

Nechci rozpotat žádnou štvanici proti Slovákům, ale tohle se mi vůbec nelíbí. Tady stát naprosto selhal. Neřekl bych ani popel, kdyby si studium platili, ale oni tu studují za stejných podmínek a výhod, jako čeští studenti. Proč?

Rubriky: Co se děje | Napsat komentář

U doktora ve staré Orlové

Ve středu jsem si zase zanadával na prozíravost našich konšelů. Potřebovali jsme dostat kluka do Orlové, do staré Orlové, na náměstí pod kostelem. Kdysi bych sedl na tramvaj, dojel na výstaviště, přesedl do úzkokolejky a svištěl až na náměstí. Dneska je to na bzum, autobus sice jede, ale ostravský přestup je skvělý. Tak jsem se urval z práce a vyrazili jsme. Bylo nádherně, já jsem počítal tak s půl hodinkou zdržení… v tom mi zavolala žena, že to posledně trvalo tři hodiny. Když jsem se uklidnil, tak jsem si znovu zanadával, že jsem si nevzal foťák a vyrazil jsem. Přece ideální příležitost, tady kdysi jezdila úzkokolejka.

Náměstí uzavírá z jedné strany mohutný, několik metrů vysoký násep. Ano správně, když naši předkové stavěli tramvajovou trať, tak se s tim nepárali. Vedro bylo k zbláznění, já blbec navlečen do černých riflí, černého trička a k tomu ještě koženou bundu. Jediné, co mě mohlo omluvit, byl ranní mrazík.

Tiše nadávaje na svoji blbost, jsem vyrazil. Asi jsem magor, ale slyšel jsem nad hlavou hučet soupravu dvou motorových vozů, na náspu mi vyrostly dřevěné stožáry a jako zázrakem se natáhlo trakční vedení. Zpocený jako kůň jsem se vydal po imaginárních pražcích do malého lesíku. Bohužel, moje dobrodružství skončilo dřív než začalo, neboť z mýtinky s malým domečkem se ozývalo opilecké hulákaní bandy houmlesáků. Pokorně jsem se vrátil na cestu a zkusil lesík obejít. V dálce se na mě culila šachta důl Karviná, kolem mě bzučelo hmyzstvo a ptáci přes úmorné vedro řvali jak pominutí. Došel jsem na křižovatku čtyř cest a marně jsem hledal stopu po kolejích. Nakonec jsem zkusil obejít lesík z druhé strany. Uviděl jsem domeček, vypadal jak z počátku století, kolem ovšem byli rozvalení ožralí homlesi a na mě se vrhl podvraťák. Musím se přiznat, že jsem zbaběle prchl, aniž bych stačil si domeček vyfotit.

Ale o tom jsem vlastně ani nechtěl psát. Přes nádherný a teplý den na mě padl jakýsi chlad a beznaděj ze ztracené krajiny. Obrovské prázdné plochy na místě kdysi kvetoucího města mě naladily do té nejhorší nostalgické beznaděje. Chvilku jsem ještě bezcílně bloumal, snaže se najíti jakýchsi imaganirních zbytků malodráhy, abych pak zkormoucen se pokorně vrátil ke svému plechovému žebrákovi na orlovské náměstí.

 

Rubriky: Po kolejích, Veřejná doprava | Napsat komentář

Prci, prci, prcičky

Po dlouhé době jsem vyrazil do kina. Manželka s kamarádkou mě milostivě přibalily ssebou, když jsem jim slíbil, že je tam dovezu autem a zaplatím lístky. A protože bylo pondělí, vyrazili jsme do Fukušimy.

Seděli jsme v prázdném sále (jestli nás tam bylo dvacet, tak je to moc) a pomalu jsme se prokousávali filmem. Salvy smíchu se nekonaly, bláznivá jízda se zastavila. pomalu jsme se hroužili do přediva nostalgie a desítek odkazů na přechozí díly. Ne, že by se mi to nelíbilo, dokonce jsem to očekával, ale. Furt jsem doufal, že se aspoň na chvilku vrátí třeskutý humor. Holky zůstaly furt krásné, některé ještě víc, kluci se moc nezměnili, sem tam i někdo překvapil, přišla i Stiflerova máma. A nic víc. Jo obligátní moudra, která se dneska musí naprat do každého emerického filmu.

A tak z celeho filmu zbyla jen ta nostalgie, co všechno jsme prošvihli a že se nic nedá vrátit. Škoda…až moc mi to něco připomělo. A neměl jsem z toho radost.

Rubriky: Film | Napsat komentář

Nějak se nemůžu rozhýbat

Rozchodil jsem reakční systém, vytvořil nějaké rubriky, ale nějak se nemůžu dostat ke generování obsahu. Ne že by se mi nechtělo, nebo dokonce, že bych neměl co. Ale opět zapracovala moje rozená skloréza a momentálně si nemůžu vybavit heslo. Což o to, doma mi to jede samo, pamatuje si to systém, ale jinak jsem v zadeli.

Chytá mě taková malinkatá deprese, nápadů ako vravia naši bratia po kokot a skutek utek. Nejsem schopen se donutit něco dělat a radši sedím a čučím a představuju si jak by to mělo vypadat. A ono nic. Nějak to furt nevypadá …

Rubriky: Fotogalerie | Napsat komentář

Město duchů

Su Ostravak jak cyp. A nestydím se za to, celý život jsem prožil na Ostravsku (Nový Bohumín, Havířov, Ostrava) a moc se mi tu líbilo. Píšu líbilo, protože, to co se s Ostravou udělalo za posledních 20 let, to nemá obdoby. Ostrava byla vždycky taková zamračená, tvrdá a drsná. Ale měla své kouzlo, pro ty co ho chtěli hledat. Destrukci ducha města zahájil v 80-tých letech bolševik, aby mu noví vládci zdárně sekundovali. Nesmyslně zmizely celé bloky domů, byly srovnány a předtím vybydleny staré havířské kolonie. Když se tak ohlédnu za posledních 20 let, nenalézám žádnou stavbu, za kterou bych se ohlédl a zapamatoval si ji. A věřte, že bych chtěl, už kvůlivá Ostravě. Nic, barokní haciendy, krabicoidní nákupní střediska, prázdné obytné domy a tramvajová trať do Hrabůvky. Ostrava se mění v město duchů, po páté hodine je tu mrtvo. Místo obchodů banky a herny, místo kaváren vietnamské tržnice. A lidi odcházejí do pryč.

Ostrava tiše a smutně umírá.

Rubriky: Zamyšlení | Napsat komentář