Nostalgická Ostrava

Kdyby se mi to nestalo, tak si řeknu, že je to scénář k hloupému filmu.

Jedna taková obyčejná neděle. Zavonil budík, jak já ten zvuk nenávidím, v sedm ráno. Neprozřetelně jsem slíbil, že odvezu kluky na florbal. Nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě. Vajíčka jsem nepřevařil, byla krásně naměkko, kakao mi nevzkypělo, chleba namazaný máslem mi nespadl na zem, neřku-li too namazanou stranou. Seběhnul jsem dolů, nastartoval svůj křapkostroj a zapnul vyhřívání předního skla, byl v noci mráz. Kluci se nahrnuli do auta a vyrazili jsme. Vzhledem k tomu, že jsem hrdým vlastníkem dálniční známky, tož jsem vyrazil na superdálnici mezi Ostravou a Frýdkem. Po necelých třech kilometrech jsem odbočil na Paskov, halu jsme našli na první pokus. Přece jen jsme tam jeli už asi po stotřicáté sedmé.

Vyložím kluky a protože mám nějakou práci v práci (úžasný obrat, jsem na něj hrdý), tak vyrazím do Radvanic. Nevím, co mě to popadlo, ale rozhodl jsem se jet přes Vratimov, a tím jsem to všechno odstartoval. Jak to tak svištím už po Frýdecké někde na rozhranní Ostravy a Vratimova, tak narazím na úsek nikoho. Díry jak pasti na mamuty, značka žádná. Kličkuje mezi rygóly jak Stenmark mezi brankami, ukáže se však, že kvalit slalomového fenoménu konce 70 let nedosahuji. Levé zadní kolo s nepříjemně křaplavým zvukem žuchlo do díry hlouky coloradského kaňonu.  Kupodivu to ustálo a pokračoval jsem ve spanilé jízdě. Ovšem necelý kilometr před prací se zpoza auto ozval zvuk vlečeného plechového kýble. Byl to výfuk, gumová spona neustála můj dokonalý slalom a odporoučela se do věčných vrakovišť. Tak jsem to nějak přivázal vyvazovačkou ke spodku vozu a dojel do práce s tím, že budu mít dost času na opravu.

Jak já jsem byl naivní. Měl jsem v plánu vyměnít jeden uřvaný ventilátor na procesoru, jeden dodělávající disk a nainstalova dva nové počítače. Dopředu můžu říct, že se mi podařilo to akorát s tou výměnou disku a to až na druhý pokus. Zahájil jsem velkolepě. Při pokusu sundat chladič, jsem ulomil jednu ce čtyř zajišťovacích pacek. Ač jsem to dělal denně v minulých zaměstnání, nikdy se mi to nepovidlo. A věřte mi, na třech packách to nedrží. Tož jsem zajásal, že mám důvod vyměnit celý chladič. Po dvaceti minutách marné snahy jsem si přiznal, že chladič na AMD procesor na ten Intelovský opravdu, ale opravdu nenarvu. Tak jsem donesl originální nový chladič, abych zjistil že nemám teplovodivou pastu. To je takový sajrajt, který nacpete mezi chladič a procesor a ono to přenáší teplo. A bez ní se mi to do 10 vteřin přehřálo a vyplo. Tož si říkám, nevadí, to se stane i těm největším odborníkům (za kterého se při vší mé vrozené skromnosti považuju), vyměním disk. Vydloubnu původní, úječený jak cirkulárka, přenesu systém a data na nový disk. Jen cvičně ho spustím s vypnutými ventilátory na testovací mašině, abych zjistil, že jsem nahradil jednu cirkulárku dvěma. Po náročném výběru disku (prostě jsem bafnul první, který mi padnul do ruky) jsem opět přenesl data a systém. Tentokrát už byl disk opravdu tak tichounký, že jsem myslel, že zesnul. Vyrazím dolů a nic. Počítač z důvodu absence chladiče procesoru nefungoval a ranní docházka tímto byla ohrožena. Přiznám se, že jsem okopal všechny skříňky v dosahu, zamknul vrátnici a zbaběle prchnul.

Říkal jsem si, že si spravím náladu a sebevědomí instalací dalších dvou počítačů. Nespravil. protože jsem si vzpoměl, že jsem instalční DVDéčka nechal doma u domácího počitadla. Pomalu jsem začínal být nervózní. Trable pokračovaly, půl hodiny jsem hledal kus pořádného drátu, abych zafixoval výfuk. Mezitím jsem fixoval tak akorát já. Konečně jsem měl úspěch a zalehl jsem v kostelním oblečení pod výfuk. Po nějaké čtvrthodině byl výfuk zajištěn a ja skoro spokojen. Až na špinavé oblečení, polámané nehty a pořezané ruce. Pohodička.

Jenže čas mě tlačil a tak jsem vyrazil pro kluky. Dojel jsem naprosto přesně, zrovna vylézali z šatny. Naložím je a vyrazíme konečně do dom, já hladový jak herec bez talentu, zmrzlý a špinavý. Vyletíme z Paskova, najedem na pididálnici od Mistku a tentokrát se zemětřesení v železářství ozvalo z prostředka auta. Najedu do odstavného pruhu a vrhám se pod auto. Richtig, tentokrát pro změnu uhnilo výfukové portubí před katalyzátorem. A tak to začlo lítak, troujúhleník, blikry, vesta, kluci za svodidla. A já žhavím teleféní dráty. Nejprve brácha, výborně, pivo neměl, vyráží pro kluky. Volám kamarádovi, mému dvornímu automechanikovi (musím říct, že je chudák, protože autu rozumím jak ženským, teda vůbec). Jojo, určitě přijedu, ujišťuje mne, hned po šichtě. Čuju zradu, podívám se na hodinky a je mi jasný jeho řehot, čtvrt na tři, právě mu začala odpolední. Tak volám dalšímu kamarádovi s vozíkem. Jojo, můžeš se mnou počítat, jen co se vrátím z hor. To už ani nekomentuju. Nakonec můj syn měl geniální nápad (však je chytrý a krásný po mně), udělat z toho vraku dárkový baláček a převázat ho lanem a tím uchytit upadlé potrubí. Lano sebou vozím už 6 let a musím přiznat, že již jeví známky značného opotřebení. Mezitím kolem nás v opačném pruhu, přesně jak jsem předpověděl, přeletělo prase v červené oktávce, brácha. Otočil to na mostě, naložil kluky, posupně se zachechtal a zmizel. Podváznuv výfuk, vyrazil jsem k domovu.

Cestou se mi to rozleželo a jel jsem to hodit kamarádovi na dvorek. Po nekonečných minutách, když jsem očekával zvuk vlečeného plechového kýble, jsem to konečně zapíchl u něj na dvorku. Klíče jsem naštěstí nemusel nechávat pod rohožkou, protože zrovna dorazila jeho dcera. Hezká, nechápu, kde taková obluda jako on zplodila něco tak hezkého. To že mi ujel autobus přesně před nosem a že jsem klepal kosu další půlhodinu na zastávce, byla jen taková třešnička na dortu. Doma nebylo jídlo ani manželka. Radši jsem se naložil na hodinu do vany plné horké vody a kupodivu jsem se neutopil.

PS. Docházka nakonec byla zachráněna, protože terminál fungoval i bez počítače a pastu na chladič jsem nezapoměl doma.

PPS. Nový výfuk mě vyjde na čtyři litry, kamarád prohlásil, že vzduch opravdu neumí svařovat.

PPPS. kecám, výfuk byl za hubičku, budu jen 14 dní bez jídla

že už nemám k tomu co dodat. Záviďte mi.

Máme za sebou úspěšné maturity, i ten sloh, a teď pendlujeme po přijímacích zkouškách. A zaráží mě jedna věc. Slovenských zájemců o studia je minimálně stejně, jak těch českých. Nemám nic proti Slovákům, naopak, vyrůstal jsem 30 let ve společném státě, v zimě skoro každý týden jsem jezdil na Slovensko na hory, ale… Nemůžu se zbavit takového divného pocitu. Když pominu, že tu studují de facto zadarmo, podle nějaké smlouvy a vlastně je platíme všichni z našich daní, tak mě nejvíc sejří, že zabírají místa našim dětem a výrazně jim zhoršují možnost uplatnění na trhu práce. Zájmem státu by měli být vzdělaní občané a nikoliv vzdělávání cizinců. Jaký přínos z toho vlastně budeme mít? Slováci po vystudování se vrátí do dom a nám zůstane spousta zájemců o studium, kteří se díky zahraničním studentům na VŠ nedostali.

Nechci rozpotat žádnou štvanici proti Slovákům, ale tohle se mi vůbec nelíbí. Tady stát naprosto selhal. Neřekl bych ani popel, kdyby si studium platili, ale oni tu studují za stejných podmínek a výhod, jako čeští studenti. Proč?