Úvod

Nostalgická Ostrava

Su Ostravak jak cyp. A nestydím se za to, celý život jsem prožil na Ostravsku (Nový Bohumín, Havířov, Ostrava) a moc se mi tu líbilo. Píšu líbilo, protože, to co se s Ostravou děje poslední roky, je smutné a skličující. Ostrava byla vždycky taková zamračená, tvrdá a drsná. Ale měla své kouzlo, pro ty, co ho chtěli vidět. Havíří s podmalovanýma očima, koksovna i s hutí v centru města, do noci svítící haldy s čerstvě vylitou struskou. Bylo zde vždycky těžké živobytí, ale Ostrava vždy měla svůj genius loci. I černý prach v koutech domů mi chybí. Destrukci ducha města zahájili po válce se zpupností sobě vlastní bořitelé minulosti a budovatelé nových zítřků. Nesmyslně zmizely celé bloky domů, byly srovnány a vybydleny staré havířské kolonie. Zmizely celé staré čtvrtě, ze historického centra Svinova nezbylo vůbec nic, jen smutek zmizelého městečka. Oblíbený řezník, kde jsem chodil na turistický salám za bůra, cukrárna, kde měli vždy moje milované indianky i vyhlášená hospoda U Šimka, kde jsem si nemohl dát víc než sodovku. S novým tisíciletím jsou doufal, že přijdou i lepší časy mé Ostravy. Snad nikdy jsem se tak nemýlil. Když se tak ohlédnu za posledních 20 let, nenalézám nic, co bych si chtěl zapamatoval. A věřte, že bych chtěl, strašně moc chtěl, už kvůlivá Ostravě. Nic, jen smutek promarněné šance. Ostrava se mění v město duchů, po páté hodine lidé mizí jak mávnutím kouzelného proutku. Místo živého srdce je zde pusto a ticho, místo kdysi tak živých kaváren a restaurací opuštěné výklady a rozbitá okna. A lidé odcházejí do pryč.

Ostrava tiše a smutně usíná.

SMUTEKJá vím, jsem nostalgický, maluju si staré časy na růžovo, ale nemůžu si pomoct. Je mi smutno, jak mizí staré symboly města, zmizely staré těžní věže, kde byla Žofínská huť vědí jen pamětníci. A že tramvaj kdysi jedila do Klimkovic či snad až do Karviné, připadá i mě už neuvěřitelné. Zmizely všechny příměstské tramvajové tratě, které daly název ostravské lokalce. Zmizely kina, koupalište, před očima mizí i ta trocha historických památek, které tu ještě zůstaly. Nevážíme si dědictví minulosti, ba co dím, pohrdáme jím a zahazujeme ho. Snad se to dá ještě zatavit a zachránit Ostravu.

Snad …

Tož vítejte na stránkách, kde se mísí smutek se smíchem, nostalgie s entuziasmem, minulost s budoucností. Vítejte na stránkách nostalgické Ostravy.

Dodatek (psáno první jarní den roku dvoutisícího třináctého našeho letopočtu)

last_13_n4Člověk míní… měly to být nostalgické stránky věnované mizející Ostravě. Jenže život mi to zařídil trochu jinak. A tak té Ostravy tu moc není, jen té nostalgie a smutku. Ne vždy se vše podaří, jak byste si představovali. A tak se z toho stal web o naději. O té maličké, nepatrné jikřičce naděje, kterou má každý z nás v sobě schovanou. O odvaze tu jiskřičku rozfoukat v mocný plamen. O hledání sama sebe. Někde jsme se ztratili, sebe, své sny a naděje. A chceme je znovu nalézt.
Protože bez naděje, bez snů, je život nesmírně smutný a šedý.

Dodatek druhý (psáno desátého dne třetího měsíce roku čtrnáctého a dvoutisícího po Kristu)

Je tu zpět ona nostalgie zapomenutých časů, jež si ve své paměti idealizujeme a přikrášlujeme. Naše paměť je milosrdná, vše zlé a škaredé před námi schová. A tak vstupme zpět do ztraceného a ztrácejícího se světa našich vzpomínek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>